Soudní přísedící jako trest nebo pomsta

Historie soudců z lidu, laiků bez právnického vzdělání, kteří spolurozhodovali s  profesionálním soudcem, sahá v naší zemi až do 19. století. Po únoru 1948 se díky komunistickému režimu u soudců z lidu nepožadovalo už žádné právnické vzdělání dokonce ani po předsedovi senátu. Při jejich jmenování rozhodovala „státní spolehlivost a oddanost myšlence lidově demokratického zřízení“ K vyškolení předsedů senátu postačoval roční rychlokurz, jehož významnou část tvořilo studium marxismu-leninismu a základů socialistického práva. Na tradici volených zástupců lidu a nikoliv odborníků navázalo po sametové revoluci zavedení soudních přísedících.Pro jejich jmenování je podmínkou schválení   obecním zastupitelstvem. Když zastupitelstvo Chlumce v prosinci 2017 opět schvalovalo návrh na jmenování do funkce soudních přísedících dva občany Chlumce, položil jsem si otázku Cui bono- komu ku prospěchu.Co volba přinese městu, kandidátům a soudům?

Soudní přísedící jsou jmenováni na dobu 4 let. Se soudcem profesionálem pak zasedají vždy dva soudní přísedící při posuzování trestních činů, kde hrozí trest odnětí svobody na více než 5 let, a dále při řešení pracovně právních sporů. Znalosti práva přísedící mít nemusí. Podmínkou jejich jmenování je pouze bezúhonnost, věk vyšší než třicet let a souhlas zastupitelů v místě bydliště. O jejich průběžné vzdělávání se by měli dbát předsedové soudů. Pokud přísedící u soudu chybí, může vzniknout problém, že jednání jsou odročena a délka soudních procesů se tímto neměrně prodlužuje.

Z vyprávění paní Ederové, která byl jmenována soudním přísedícím před čtyřmi roky, je zřejmé, že to není o penězích, a proto u nás počet uchazečů se zájem o funkci dlouhodobě klesá. O funkci placenou 150 korunami na den stojí nejčastěji penzisté. Někteří lidé z justice připouštějí, že by působení „soudců z lidu“, nejraději omezili nebo nějak zúžili. Za působení ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila se dokonce uvažovalo o úplném zrušení. Ročně to stojí stát miliony korun. Z vyjádření soudců je možné vyvodit, že většinu přísedících nemotivuje směšná finanční odměna, ale spíše touha podílet se na rozhodování a výkonu spravedlnosti.

Náš Chlumec má dlouholeté zkušenosti se soudy a s jejich rozhodováním. Neúspěchy města v ukončených soudních sporech jako laici těžko můžeme vyčítat vlastním soudcům. Prohráli jsme za ty roky v podstatě vše, co se dalo. Realista nemůže očekávat, že se to v probíhajících dalších sporech změní. Nepochybujme přesto ani na okamžik, že by nerozhodovali zodpovědně podle platného práva. Právo a spravedlivost nemusí být stejnou věcí. Co ovšem soudům můžeme oprávněně vyčítat, jak svým průběhem a délkou vedených soudních řízení ovlivnily obrovský nárůst našich nákladů na právníky, exekutory, sankce a výšky úroků. Za neschopnost naší justice rozhodovat v přiměřené době, platíme v Chlumci příliš.

A když nás předseda okresního soudu požádal, abychom schválili v zastupitelstvu další dva soudní přísedící, pana Balcara a pana Loudu, první myšlenkou bylo, že je zbytečné spekulovat o jejich motivaci a co jim osobně funkce přinese. Oba se rozhodli dobrovolně.

Mnohem zajímavější bylo popřemýšlet, jak ku prospěchu budou oba naši občané předsedovi soudu a justici svou moudrostí a životní zkušeností. Oba kandidáti na soudní přísedící mají své přednosti a nedostatky, jako ostatně každý. Oba se dlouhodobě angažují ve veřejném životě. Při organizaci Klubu seniorů jsou někdy považováni za protipóly. Pan Balzar svým vyprávěním o vysokých školách a svém vzdělání, včetně právnického, které všechny téměř dokončil, mne vícekrát rozesmál. Pan Louda na rozdíl od něho je skutečným absolventem vysoké školy, která naštěstí po revoluci přišla o svůj pochybný kredit a celou existenci. Kdo dnes ví, co byla „Vokovická Sorbonna“. S uplatňováním jejich názorů a zkušeností se bude muset při rozhodování vyrovnat každý soudce, který bude předsedat soudním řízením.

Vraťme se k původní otázce „Cui bono“- komu ku prospěchu. V každém případě ve prospěch Chlumce. Dáme-li dohromady fakt o mizerném odměňování soudních přísedících za hodiny nudného vysedávání u soudu s tím, jakým přínosem se stanou oba kandidáti s jejich přednostmi a nedostatky pro předsedajícího soudce při jednání soudu, je to ještě jasnější. Jejich zvolením se otevřela brána rafinované pomsty a potrestání za všechna minulá příkoří našeho města, jak pro ně, tak pro soud. Dobrovolně vstupují do funkce a stejně dobrovolně z vůle soudu budou do ní uvedeni. Do rafinované tajenky, kdo bude trestán a komu pomsta hrozí, ať si každý dosadí sám. Kdo oba pány zná, tak vyluštění tajenky mu bude hračkou.                                  RNDr. Petr Jirásek