Obřady a pieta

Účast politiků na různých obřadech k nim patří, jak by řekl klasik, jako k velbloudovi hrby. Je to jednoduché a většinou za peníze jiných. Svatby patří také k obřadům, ale zůstávají službou a nemají za cíl účelové předváděním se už proto, že hlavními aktéry na fotografiích jsou jiní. Pietní akce mají odlišný ráz a jiné herecké obsazení. V květnu si v naší vlasti hromadně připomínáme pouze konec války. Tradici Svátku práce za nás oslavují jen nepracující důchodci z levicových stran sentimentálně vzpomínající na své mládí, a proto někomu v kalendáři nějaká tradice chybí. V Chlumci to za nás vyřešili pokladači věnců.

Pro starosty nebo pověřené zastupitele patří svatby k těm příjemnějším obřadům. Všichni zúčastnění jsou pozitivně naladěni v očekávání bohaté hostiny a k tomu znervóznělý ženich nebo zardívající nevěsta občas přispějí k pobavení všech. Dnešní sňatky také mnohdy nepobíhají v zatuchlých obřadních síních. Celý rituál, kdy oddávající odrecituje svůj proslov a vymáhá ze snoubenců slavnostní „ano“, je zkrátka osvěžením pro duši.

U obřadů spojených s kladením věnců je vše jinak. V Chlumci postrádáme vhodnou pamětní desku se jménem padlého vlastence, sochu rudoarmějce nebo pomník G. S. Pattona, a proto zde byla od roku 2013 naroubována nová květná tradice. A když letos odvedly povinnosti starostu na úřad práce, aby vymáhal příspěvek státu pro veřejně prospěšné pracovníky, byl malér hotov.

S nominací na pietní akt spojený s položením kytice k masovému hrobu obětí náletu Rudé armády, z titulu funkce místostarosty, jsem dorazil na místní hřbitov. Městem zakoupená kytice mi byla odebrána dříve, než jsem stačil mrknout. Více věnců se nesešlo. „Kytici musí položit dáma,“ jasně vyhlásil organizátor a stálý účastník všech ročníků piety a dlouholetý jednatel Spolku historie Chlumecka, pan Slavik. Nebránil jsem tomu, proč narušit průběh piety nějakou řevnivostí, když jsem tu byl poprvé. Po úvodním slovu organizátora Slavíka, zamyšlení historika Mgr. Houfka a předlouhém proslovu pana Petržilky, který při něm shrnul vše, od historie Chlumce až po dnešní nedostatek obchodů ve městě, jsem už nevěděl, co bych k tomu ještě dodal. Nebyl bych asi dobře pochopen. Jen jsem tiše postál zamyšlen u hrobu 86 zbytečných obětí z úplného konce války. Chlumecké oběti jsou vedle milionů mrtvých z vybombardovaných měst Polska, Německa, Británie nebo Sovětského svazu jen nepatrnou epizodou hrůz války. Většina z pohřbených ani nebyla z Chlumce a nevíme o nich vlastně vůbec nic. Možná tu leží francouzští zajatci, kteří pracovali v nedalekém Stradově, civilisté, vojáci wehrmachtu a třeba také příslušníci jednotek SS utíkající před Rudou armádou přes Chlumec na západ. Mezi mrtvými samozřejmě byli občané tehdy německého Kulmu, našeho dnešního Chlumce. A najednou jsem si uvědomil paradoxnost celé situace. Proč tu vlastně stojím při jakési pietě v přítomnosti hloučku k tomuto aktu v riflích vystrojených mužů, navíc dnešních nebo bývalých členů komunistické strany? Vždyť otcové těchto soudruhů se zasloužili o vyhnání z domovů všech ostatních německých obyvatel z Kulmu, kteří ten nešťastný nálet přežili. A představitelé právě komunistické strany dodnes straší naši veřejnost jejich možným návratem. Jak dokonale trapné je, že si udělali rituál zde a uklánějí se těm několika německým obyvatelům Chlumce zde v zemi ponechaným.

Nemáme v Chlumci pomníky obětem fašismu ani památníky obětem komunismu, které by připomínaly skutečné vědomě týrané a zabíjené oběti obou zrůdných režimů. Na svých cestách se zde nezastavují u pomníčků dopravních nehod pozůstalí obětí, kdy byl podobně, jako při náletu na konci války, někdo nešťastně a v nesprávnou chvíli na špatném místě. Podobná místa pro tichou pietu a zastavení u nich patří jejich blízkým a pozůstalým. Chlumec by o hrob měl náležitě pečovat, ale bez pompézního focení a novodobých trapných „pseudoobřadů“ sloužících ke zviditelňování se nebo pro ukojení potřeby položit v květnu někde věnec. Díky, ale já už se dalších ročníků nikdy nezúčastním.